Vzpomínky, co neuletí

AUTOR: Hana Adronikova

NAKLADATELSTVÍ: Odeon

ROK: 2014

POČET STRAN: 256
ZDROJ: knihovna



HODNOCENÍ:

Anotace

Vzpomínky, co neuletí představují první souborné vydání autorčiných povídek a drobných próz. Už v těchto textech Andronikova předznamenala témata, jimiž se zabývala v posledním románu Nebe nemá dno: zhoubná nemoc, těžký úraz a problematický návrat do běžného života, odchod blízkého člověka, překonávání složitých životních okamžiků. Ač mnohé texty nekončí happy endem, vůle žít působí jako magnet, k němuž hrdinové směřují…

Hodnocení

O spisovatelce Haně Andronikově jsem toho moc neslyšela. Podle názvu mi však něco říká román Zvuk slunečních hodin, ale jinak je pro mě tato zlínská rodačka velká neznámá. Kniha, kterou jsem měla možnost si přečíst, je soubor povídek. Prvních osm vyšlo poprvé v roce 2002 v knize Srdce na udici, posledních pět časopisecky v letech 2002 - 2009.

Přiznám se, že tuto knihu jsem si z knihovny brala ve spěchu, ani jsem pořádně nečetla anotaci. Když jsem doma zjistila, že jsou to "jenom" povídky, trochu mé nadšení pohaslo. Vždyť přece povídky nečtu, jsou o ničem, krátké, nemají mi co říct. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem první povídku přečetla tak rychle, že jsem o tom ani nevěděla. A než jsem se nadála, byla kniha u konce a já měla o čem chvíli přemýšlet.

Jak už jsem se zmiňovala, prvních osm povídek vyšlo knižně. Každá povídka z této série na sebe navazuje postavou z předchozí povídky. V momentě, kdy jsem tuto souvislost zjistila, jsem se pokoušela uhodnout, o kom bude další příběh. Myslím si, že tohle byl opravdu skvělý nápad.

Většina povídek je o spletitých rodinných vztazích, o tajemstvích, o lásce. Ač vlastně většina z nich není smutná, vyznívají často melancholicky. Jsou k zamyšlení a je tu znát i psychologie chování člověka v různých situacích.

Když bych měla označit, která povídka se mi nejvíce líbila, asi povídka, která se jmenovala Rovnice o jedné neznámé. Je o muži, kterého zajímá astronomie, superstruny a vše, co se děje ve vesmíru. Na víkend odjíždí na chalupu, kde je klid a on má dostatek času na přemýšlení. Jednoho dne však neobjeví tajemství vesmíru, ale tajemství jeho matky, které mě změní celý život.

Nejméně líbivá povídka se jmenuje Volání kostí. Nejspíš jsem ji úplně nepochopila. Hlavní hrdinkou je žena, která se postupně mění z ženy na vlka a z vlka na sokola. Tuhle rovinu jsem ještě chápala, ale ty věci okolo už moc ne.

Po přečtení souboru povídek jsem rozhodnutá si přečíst i zbývající dva romány. Již jednou zmiňovaný Zvuk slunečních hodin a druhý, pro autorku osudový příběh, Nebe nemá dno.

Za mě tyto povídky doporučuji. Můžu jen smutně konstatovat, že je velká škoda autorčiny smrti. Už nikdy se nedočkáme žádného jejího literárního skvostu.

O autorce

Hana Andronikova se narodila ve Zlíně (1967), vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor angličtina – čeština. Po ukončení studia pracovala jako personální manažerka v zahraničních i českých firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnuje se literatuře. Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Hana Andronikova prohrála svůj boj s rakovinou 20. 12. 2011, ten popsala ve své poslední knize vydané v roce 2010.