středa 22. března 2017

Hledání modré

AUTOR: Lois Lowry
ORIGINÁL: Gathering Blue (Houghton Mifflin Harcourt, 2000)
PŘEKLAD: Dominika Křesťanová
NAKLADATELSTVÍ: Argo
ROK: 2016
POČET STRAN: 223
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ:



Anotace
Význačná a mnoha cenami ověnčená americká spisovatelka Lois Lowryová, podobně jako v prvním svazku své světoznámé tetralogie, který vyšel česky pod názvem Dárce, stvořila tajuplný svět budoucnosti: Lidské společnosti vládne krutost a klam. Slabí, staří a nemocní jsou nežádoucí. Když Kiře zemře maminka, dívka se bojí, že ji vesnické společenství zapudí. Rada moudrých ale rozhodne, že Kira, jež se od maminky naučila tkát a vyšívat, vyšije kabát pro pěvce, který v obrazech vypráví lidské dějiny a předpovídá budoucnost. I další dvě děti mají úkol, jeden chlapec má pěvci vyřezat hůl, další dívka má pěvce jednou dokonce nahradit. Trojici dětí zdánlivě nic nechybí, jsou dobře zaopatřené, a přece v nich hlodají nedůvěra, strach a pocit, že jsou vlastně zajatci. Brzy však vyjde najevo, co s nimi rada moudrých doopravdy zamýšlí...

Hodnocení
Před dvěma lety jsem četla knihu Dárce. Kniha se mi líbila, byla taková tajemná a zvláštní a pokud jste ji ještě nečetli, tak to napravte a přečtěte si ji. Hledání modré by měl být druhý díl, tedy pokračování Dárce, ale brzy zjistíte, že z Dárce tady nikdo nevystupuje. To, že je tato kniha druhým dílem, jsem nevěděla, ke knize jsem tedy přistupovala úplně jinak a s čistým štítem.

Stejně jako v knize Dárce se příběh odehrává v neblíže určené budoucnosti. Může to být budoucnost blízká nebo i vzdálená. A stejně jako v Dárci i tady je nastolený systém, který řídí Strážci. Všichni ve vesnici musí být zdraví a silní. Pokud je někdo nemocný, sirotek, starý nebo zkrátka se vzepře systému, je okamžitě odsouzen k smrti.

To se mělo stát i Kiře. Jejího otce odnesla divá zvěř, Kiřina matka zemřela. O Kiru ve vesnici nikdo nestál, protože byla chromá na jednu nohu a tedy by byla k ničemu, kdyby se jí nezastal Strážce Jamison. Kira totiž uměla něco, co nikdo neuměl - Kira umí spravovat oděvy. Tento dar zdědila po matce. Jamison jí svěřil Zpěvákovo roucho. Toto roucho skrývá veškerou lidskou paměť (opět shoda s Dárcem) a Zpěvák má za úkol tyto paměti vyzpívat. A každý rok se na rouchu musí opravit některé části. Kira si brzy povšimne, že na rouchu chybí modrá.

Kniha se mi četla dobře a s lehkostí. Co mi však trochu vadilo bylo to, že příběh nebyl popsán do hloubky, nešel víc do jádra věci. Rozhodně by si to kniha zasloužila. Přesto mě kniha vtáhla do děje snadno.

Po přečtení jsem nebyla tak paf jako z Dárce. Ten byl lepší. Člověk si u Dárce  mohl říct, že to skončilo dobře/skončilo to špatně. Kdežto u Hledání modré příběh skončil uceleně. A právě konec mi trochu přivodil zklamání. Čekala jsem jiné rozuzlení příběhu a jiné Kiřino rozhodnutí. V jistém ohledu kniha skončila otevřeně a dává prostor k tomu, aby čtenář za Kiru rozhodl sám.

Už jsem se několikrát zklamala v anotaci a tady to není jinak. Opět jsem se utvrdila v tom, že anotace nemůžu číst mockrát za sebou. Stačí jednou a dost.

Kiřin příběh můžu jenom doporučit dál. Pokud máte rádi tento young/adult žánr, je to ideální kniha pro vás. Nepočítejte ovšem, že se dočkáte odpovědí na všechny vaše otázky, které vás při čtení napadnou. Třeba se to dozvíte v dalším knize, kterou autorka napsala. 

Doufám, že kniha Messenger vyjde i v češtině. Zdá se, že jedna postava z Hledání modré bude figurovat i v Messengerovi. Ale uvidíme a já se ráda nechám překvapit.

Obálky
    


O autorce
Lois Lowry se narodila v Honolulu na Havaji, vyrůstala v New Yorku, Pensylvánii a Japonsku. V současnosti žije a píše v Cambridgi ve stáě Massachusetts a v Maine. Mezi její koníčky patří také fotografování. Své fotografie uplatnila na obálkách knih Number the Stars (Spočítej hvězdy) a The Giver (Dárce). Je autorkou více než třicet knih pro mládež. V řadě z nich se zabývá vážnými tématy, jako je holocaust, nevyléčitelné nemoci, rasismus, život v totalitní společnosti apod. Za svou tvorbu obdržela nespočet ocenění, je dvojnásobnou držitelkou význačné literární ceny John Newbery Medal, a to za romány Spočítej hvězdy a Dárce.

pátek 17. března 2017

Dobrovolnice

AUTOR: Hana Hindráková
NAKLADATELSTVÍ: Alpress
ROK: 2014
POČET STRAN: 231
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:




Anotace
Amélie objeví inzerát na práci dobrovolnice v uprchlickém táboře Kakuma v Keni. Zaplatí poplatek, ale po příletu zjistí, že naletěla podvodníkům. Začne pomáhat ve slumech, kde panují otřesné podmínky. Navíc zde někdo unáší děti. Amélie zkusí pátrat, netuší však, jaké nebezpečí jí hrozí. Jednoho dne procitne v chýši v zakrváceném oblečení a vůbec nic si nepamatuje.

Hodnocení
Afrika. Kontinent, který láká svou exotikou a vzdáleností. Ale je to také kontinent, kde se objevuje chudoba či nemoci.

Hlavní hrdinkou je míšenka Amélie. Její otec pochází z Keni a matka je Češka. Amélie otce nezná, vyrůstá pouze s matkou v Trutnově. Bohužel, Améliina máma zemřela. Její poslední přání bylo rozsypat popel v Keni, kde byla opravdu šťastná. Amélie sedá do letadla směr Keňa. Za prvé chce splnit matčino přání a za druhé se přihlásila jako dobrovolnice, která bude pomáhat chudým a nemocným lidem. Bohužel podruhé. Agentura, se kterou komunikovala, však žádné dobrovolnické služby neprovozuje. Amélie se tak najednou ocitá v neznámé zemi úplně sama. Aby však byla trochu užitečná, seznámí se s paní Katrin, která vede jinou dobrovolnickou organizaci. Amélii však nedají spát únosy dětí, které jsou tady častým úkazem. Úřady nic neřeší, zavírají nad nimi oči. Amélie se snaží do věci únosů proniknout, ale někomu se její vrtání do vosího hnízda vůbec nelíbí.

Protipólem Amélie je německý novinář Stefan. Na první pohled (i na ten druhý) frajer, který slaví u žen samé úspěchy, střídá partnerky, k žádné se nechce vázat. Do Keni letí za vidinou rychlé slávy - stejně jako Amélii ho zajímají únosy dětí. I on začne šťourat do vosího hnízda.

Jak Amélii, tak i Stefana může pátrání na vlastní pěst stát i život.

Tak trochu červená knihovna, tak trochu dobrodružství. Ač vážné téma, kniha se četla s lehkostí a osobně bych ji zařadila do odpočinkové literatury.

Autorka je znalá keňského prostředí a hodnověrně popsala nejen město Nairobi, ale i život v něm, především v chudinských částech města. Její popisy mě dokonale vtáhnuly do Afriky, doslova jsem před sebou viděla místní autobusy a cítila i africké slunce.

Kapitoly jsou krátké a i díky tomuto aspektu se kniha četla rychle. Krátké kapitoly jsou k ničemu, když kniha nemá dobrý příběh. Dobrovolnice však dobrý příběh má a stojí za čtenářskou pozornost. A třeba vás Améliina volba pracovat v Keni osloví. Proto je tady nezisková společnost Fair, jejímž hlavním úkolem je rozvoj venkova v rozvojových zemích.

O autorce 
Hana Hindráková pochází z Trutnova z východních Čech a v současné době žije ve Strančicích nedaleko Sázavy. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze se zaměřením na cestovní ruch a rozvojové země. Mezi její největší lásky patří Afrika, cestování a psaní. Od roku 2000 navštívila čtyřikrát Keňu, dále Tunisko, Egypt, USA, Nepál, Nový Zéland, Argentinu, Chile, Portoriko, Velké a Malé Antily a většinu evropských zemí. Hana píše poezii, prózu i publicistiku a v roce 2008 byla jedním ze zakládajících členů neziskové organizace Fair, o. s. (www.fair-ngo.eu).

Děkuji autorce za poskytnutí recenzního výtisku.
Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství.

čtvrtek 9. března 2017

Pohádky naruby

AUTOR: Zdenka Martincová
ILUSTRÁTOR: -
NAKLADATELSTVÍ: -
ROK: 2017
POČET STRAN: 59
ZDROJ: e-kniha

HODNOCENÍ





Anotace
Pohádky většinou končí tak, že dobro zvítězilo a zlo bylo potrestáno. Já to ale vidím trochu jinak.
Každé chování má svůj důvod. Lidé mohou být jiní, než se na první pohled zdá.
Proto jsem ve svých pohádkách dopřála sluchu postavám, které bývají v klasických pohádkách považovány za záporné.

Hodnocení
Každý z nás zná pohádky o perníkové chaloupce, o Sněhurce či o dvanácti měsíčkách. V každé z nich vítězí dobro nad zlem - děti svou chytrostí obelstí ježibabu z perníkové chaloupky, chamtivost macechy a Holeny se nevyplatí. Mohla bych pokračovat dál.

Autorka však pohádky pojala úplně jinak. Základ pohádky zůstal stejný, ale hlavní postavou není Sněhurka, Růženka či Maruška, ale postavy, které jsou v pohádkách záporné. Čtenář se z pohádek dozví, proč například Ježibaba žije v chaloupce z perníku nebo jak to doopravdy bylo se sudbou, kterou vyřkla sudička při křtu Růženky.

V knize najdete pět přepracovaných pohádek, Jsou krátké, přesto krásné a také jsou trochu poučné.

V poslední době se mi moc nedaří přivést své děti ke knížkám. S klidnou duší však můžu říct, že jsem e-knihu četla se starší dcerou a sama následující večer vyžadovala přečtení dalšího příběhu. Jsem ráda, že ji pohádky zaujaly.

Tuto krátkou e-knihu můžu doporučit nejen všem dětem, ale i rodičům. Společné povidání si o pohádce vede k rozvíjení fantazie i slovní zásoby. Takže za mě jednička.

O autorce
Miluju příběhy. Ráda je čtu. A ještě raději je píšu. Když přichází inspirace. Prostřednictvím svých příběhů chci druhé bavit, těšit, dojímat, inspirovat nebo ponoukat k zamyšlení. Ráda v lidech odhaluji jejich zranitelnost, jejich lidskost. Zamýšlím se nad tím, proč se chovají právě tak, jak se chovají. I proto vznikla moje prvotina - pohádková e-kniha Pohádky naruby...


Děkuji autorce za poskytnutí recenzního výtisku.

sobota 4. března 2017

Skořápky na vodě

AUTOR: Jarmila Pospíšilová
NAKLADATELSTVÍ: Moba
ROK: 2017
POČET STRAN: 222
ZDROJ: vlastní



HODNOCENÍ:




Anotace
Tomáši Valentovi se po letech úspěchů rozpadne svět. Uchýlí se do staršího domku na malém městě, který zdědil po příbuzných, a zkouší začít znovu. Jeho syn Marek tragicky zemře a jeho srdce je transplantováno mladé ženě. Tomáš se snaží vyrovnat se svým smutkem i pocitem viny. Až teď si uvědomuje, že syna téměř neznal, teprve po jeho smrti zjišťuje, jaký vlastně byl. A stále častěji si klade otázku, kdo dostal Markovo srdce. Podobná otázka trápí i mladou ženu, které transplantace zachránila život. Opatrně si dělá plány do budoucna a ráda by věděla, komu patřilo srdce, které jí tluče v hrudi...

Hodnocení
Od Jarmily Pospíšilové jsem četla knihu Kočka na plotě. Příběh se mi moc líbil, byl čtivý, psychologický, reálný. Kniha Skořápky na vodě je psána ve stejném duchu.

Hlavní postavou není jen jeden člověk, ale více lidí. Ústředním bodem však zůstává transplantace srdce. Seznamujeme se s Tomášem Valentou, mužem, který přišel o všechno. O rodinu, práci, měl i zdravotní potíže. Se svými dětmi se nestýká, a tak když ho dostihne zpráva, že zemřel jeho syn Marek, je šokovaný. Zjišťuje, že svého syna vůbec neznal. Marek byl dříve velký floutek, a tak ho docela překvapilo, že z kluka, který rád riskoval, vyrostl muž, jenž měl v hlavě velké plány. Tomáš si uvědomuje, že o hodně přišel. Lékaři Tomáše informují, že se Marek stal dárcem srdce. Tomášovi tato informace nedá spát.

Zuzana je mladá žena, která od narození trpí vadou srdce. Moc pozitivní prognózy nemá, přesto však je vdaná a má malou dcerušku. Její srdce se oklamat štěstím nedá a Zuzana skončí v nemocnici. Zuzana má štěstí v neštěstí - objevil se dárce, který má to správné a zdravé srdce.  Jak Zuzaně, tak i Tomášovi vrtá hlavou, kdo je dárce a kdo příjemce. Setkají se spolu?

Příběh se mi moc líbil, byl skvěle čtivý, postavy pečlivě vykresleny. Myslím si však, že by si kniha zasloužila mnohem víc stránek než jen těch dvě stě. Takové závažné téma jako transplantace se dá více rozvinout a také jít do hloubky jednotlivých postav. 

Opět si však musím postěžovat na anotaci. V poslední době anotace všech knížek, které jsem četla, nevypovídaly to, co bych měla od knihy očekávat. Možná je to jenom náhoda nebo si prostě vybírám knihy s nepříliš konkrétní anotací.

No ale i přes tuto drobnost se na čtivosti knihy nic nemění. Je skvěle napsaná a já ji můžu doporučit všem čtenářům, kteří mají rádi psychologické romány, krásné příběhy a také české autory. Je to příběh o hledání pravdy,  o rodině, o tom, že jestli se něco stát má, tak se stane. 

O autorce
K literatuře to Jarmilu Pospíšilovu táhne celý život, je pro ni zdrojem nových vědomostí, ale i rozptýlení. Její oblíbenou četbou jsou detektivky, věnuje se jim i jako autorka. Je přesvědčená, že tento žánr má velký potenciál, dobrý detektivní román může být současně i kvalitním literárním dílem. Náměty čerpá výlučně ve své vlastní fantazii, jakékoli popisování skutečných událostí by ji nejspíš neuspokojovalo. Díky své práci poznala mnoho lidských příběhů a osudů, a to jí umožňuje vytvářet zápletky svých knih a nechávat jednat vymyšlené postavy tak, aby působily věrohodně a čtenář z nich měl autentický dojem. Zdroj: Databáze knih


Knihu můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví nakladatelství
Děkuji knihkupectví Knihcentrum za poskytnutí recenzního výtisku.

 

neděle 26. února 2017

V šedých tónech

AUTOR: Ruta Sepetys
ORIGINÁL: Between Shades of Grey (Philomel Books, New York, 2011)
PŘEKLAD: Petr Eliáš
NAKLADATELSTVÍ: Cooboo
ROK: 2013
POČET STRAN: 288
ZDROJ: knihovna

HODNOCENÍ



Anotace
Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Jednoho večera k nim domů ale vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři.
Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně se nenechat zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům jejímu otci podaří je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.

Hodnocení
Moje první kniha od Ruty Sepetys byla Potrhaná křídla, která se mi až tak moc nelíbila. Ano, četla se sice dobře, ale čekala jsem od příběhu mnohem víc. Této autorce jsem dala ještě šanci, protože hodně lidí tvrdí, že další její knihy jsou lepší. A tak jsem se vrhla na knihu, která moje očekávání předčila.

Příběh se odehrává v neradostném období, v roce 1941, kdy je svět pohlcen druhou světovou válkou. Hlavní hrdinka se jmenuje Lina a žije v Litvě, tedy v zemi, kde proběhla likvidace obyvatel. Stejně jako Židy měl na svědomí Hitler, pobaltské obyvatele zlikvidoval Stalin. Všechny, kteří odporovali tehdejšímu režimu nebo je někdo udal, deportovali do pracovních táborů na Sibiři.

A právě Linina rodina patřila k těm, které tento neveselý osud čekal. V březnu roku 1941 byli Lina, její bratr Jonas a maminka násilně vystěhováni z bytu, převezeni na nádraží a odtud je čekala dlouhá cesta do pracovního tábora na Altaji, o několik měsíců později je převezli až za polární kruh.

Transport nebylo místo, kde by lidé měli pohodlí. Ve vagonech se tísnilo mnoho lidí a než dojeli na místo, řada z nich umřela. V pracovních táborech to také nebylo jednoduché - na lidi čekala tvrdá práce s malými příděly jídla, kruté a nelidské zacházení bylo na denním pořádku. 

Linu udržují při životě vzpomínky na dobu, kdy byla doma, šťastná, v milovaném rodinném kruhu, a také malování a psaní každodenního trápení v táborech.

Příběh byl smutný, drsný, ale reálný a založený na skutečných událostech. Autorka si v knize nebrala servítky a neváhala popsat zabíjení nevinných lidí. Věřím však, že kdyby tato kniha nebyla pro mladé čtenáře, byl by příběh drsnější a krutější a čtenáři by nebyli ničeho ušetření. Jenže to už si nejsem jistá, jestli bych knihu dokázala přečíst. O hrůzách války nerada čtu, ale díky příběhům, které jsou určeny mládeži, se snažím o těchto dějinách něco přečíst.

Kniha se četla velice dobře a autorka mě přesvědčila, že umí napsat příběh, který vezme za srdce. Sice jsem na konci příběhu nebrečela, ani nežmoulala v ruce kapesník, ale příběh mi měl co říct. Nutí čtenáře, aby se nad příběhem zamyslel.

V šedých tónech se četlo také rychle. Kapitoly byly tak krátké, že za jeden večer jsem měla přečtenou třetinu knihy.

Knihu můžu s klidným srdcem doporučit úplně všem. Není to knížka určená jenom pro určitý okruh čtenářů, ale je určená všem, kdo si chce přečíst skutečný příběh napsaný životem.

Obálky
Skoro všechny obálky mají malý zelený lísteček ve sněhu. Přesto některé jsou také velmi působivé. Posuďte sami.
     

O autorce
Ruta Sepetys se narodila v Michiganu a dnes žije se svou rodinou v Tennessee. Svou první knihu V šedých tónech se rozhodla napsat na počest statisíců lidí, kteří přišli o život za stalinské éry. V Potrhaných křídlech barvitě líčí atmosféru padesátých let New Orleans. Svou druhou knihou dokázala Ruta Sepetys spisovatelsky vyspět a právem se zařadila mezi významné autory současnosti.

čtvrtek 23. února 2017

Vzpomínky na Baťu

Plný konferenční sál kroměřížské knihovny mě krásně překvapil. A to jsem přišla asi dvacet minut před tím, než začalo autorské čtení rodačky z Kroměříže Markéty Pilátové. Tato autorská čtení, to letošní se konalo 22. 2. 2017, si nikdy nenechám ujít, protože autorčiny knihy se velice dobře čtou. 

V loňském roce představila svoji povídkovou knihu Kulaté rámy slov a drobnou novelu Hrdina od Madridu. Slíbila také, že dokončí knihu o Janu Antonínu Baťovi a jeho životě v Brazílii. Kniha je na světě a jmenuje se S Baťou v džungli

Markéta o knize začala uvažovat před deseti lety, psát ji však začala čtyři roky zpátky. Velmi jí pomohla Dolores Baťa Arambašič, vnučka Jana Antonína Bati. Nechala autorku nahlédnout do rodinného archivu. Díky těmto dokumentům mohla napsat knihu o člověku, o kterém se sice moc nemluví a tady je málo znám, ale v Brazílii je po něm pojmenována řada měst.

S Baťou v džungli
Román vypráví o životě v exilu a o hledání spravedlnosti. Zatímco v rodné zemi komunisté budovali diktaturu, stavěl Jan Antonín Baťa v brazilské džungli nové Zlíny. Ideál nadšeného baťováka s pevně naplánovaným životem dostává na novém kontinentu úplně jiné rozměry a boj s chaosem nikdy nekončí. V románu se Jan Antonín snaží posmrtně vyprávět svůj příběh tak, jak ho prožil on, a ne jak ho líčila komunistická propaganda a její historikové. Vzpomíná na své nejbližší spolupracovníky a rádce, na vyhrané i prohrané bitvy, a nehodlá ze světa zmizet, dokud nenajde spravedlnost. Ale o starém i novém životě nevypráví sám. Hovoří o něm také ženy, které s ním žily exilový život v Brazílii — dcery Ludmila a Edita i vnučka Dolores, zeť Ljubodrag a další jeho souputníci. Suverénní vypravěčka Markéta Pilátová vystavěla na základě rodinných vzpomínek, deníků, dokumentů, Baťových prozaických i básnických pokusů neobyčejně čtivý román dvacátého století, v němž tolik jednoznačných činů lze interpretovat tolika protikladnými způsoby.

Jan Antonín Baťa
Zdroj: BataStory.net
Tomáš Baťa sice založil nejznámější českou obuvnickou firmu, ale Jan Antonín ji přivedl k celosvětovosti. Před válkou utekl do USA, pak do Brazílie, kde založil několik měst, např. Batatuba, Bataguassu či Bataypora.

Po smrti nevlastního bratra Tomáše připadl Baťův podnik překvapivě Janu Antonínovi. Musel vyplatit svého synovce Tomíka, ale později po něm rodina chtěla, aby vyplatil i je. Komunisté v roce 1945 Baťovy podniky znárodnili, pošpinili jeho jméno a jeho zostuzení trvalo až do roku 2007, kdy jeho vnučka Dolores dosáhla očištění jeho jména. Vše, co komunisté o Janu Antonínovi vykládali, bylo vykonstruované. Říkalo se například, že se J. A. Baťa domluvil s Hitlerem na odsunutí Slovanů do Patagonie. J. A. Baťa sice v Patagonii nakoupil velké pozemky, ale jen proto, aby zachránil Slovany. Nechtěl, aby dopadli jako Židé. Co kdyby se Slované Hitlerovi znelíbili? Založil dokonce firmu Kotva, která zaměstnávala židovské pracovníky. Vysílal je na služební cesty do zahraničí a tím tak zachránil několik židovských rodin. Neexistuje však žádná dokumentace o tom, kolik takových rodin bylo, všechno se zničilo na příkaz Jana Antonína.

Byl také nominován na Nobelovu cenu míru za kolonizaci brazilského venkova, ale dobrovolně od kandidatury odstoupil.

Tak zase příště, už se moc těšíme!
Markéta Pilátová o Janu Antonínovi mluvila velmi hezky. Přichystané ukázky z knihy byly více než zajímavé, byly humorné a milé na poslech. Po skončení besedy následovala autogramiáda autorčiných knih. Přesto, že jich napsala hodně, její novinka převážila nad ostatními.

I když tvrdila, že má trému, nebylo to poznat, bylo to moc příjemné odpoledne a já jsem ráda, že jsem mohla přijít. Pokaždé, když Markéta Pilátová přijede do Kroměříže, je to velké těšení se na její autorské čtení.

Na dotaz, co dalšího Markéta Pilátová chystá pro české čtenáře, odpověděla, že detektivku z českého prostředí. Na děti také nezapomněla - na jaře má vyjít kniha o gorilím klukovi a také kniha o origami.

Knihu jsem si na základě čtení objednala a udělala jsem dobře, protože tato kniha začíná být pomalu a jistě nedostatková - je o ni zájem a to je moc dobře.


Knižní trailer

čtvrtek 16. února 2017

Kluk z kostek

AUTOR: Keith Stuart
ORIGINÁL: A Boy Made of Blocks (Sphere, Londýn, 2016)
PŘEKLAD: Johana Eliášová
NAKLADATELSTVÍ: Plus
ROK: 2017
POČET STRAN: 352
ZDROJ: vlastní


HODNOCENÍ

Anotace
Alex svou ženu Jody miluje, ale zapomněl, jak jí to dát najevo. Zbožňuje i svého autistického syna, ale ani za mák mu nerozumí. Sam je plný překvapení a svět je pro něj hádanka, kterou bez pomoci nedokáže rozluštit. Až díky hraní Minecraftu pro sebe otec se synem najdou společný prostor, v němž se začnou lépe poznávat a navzájem se chápat. Dokáže se rozpadlá rodina kousek po kousku, kostku po kostce dát znovu dohromady?

Hodnocení
Kniha mě zaujala svou anotací a také tím, že jsem dosud ještě nečetla žádnou knihu, která by se týkala autismu. Rozhodně jsem po přečtení nebyla zklamaná.

Hlavní hrdina Alex je ženatý a má syna. Trochu kusá a obyčejná informace, která by se mohla vztahovat na většinu mužů. Jenže tento muž Alex má problémy, které se týkají nejen vztahu k Jody, ale také k synovi Samovi.

Sam je autista, má svůj vlastní svět, kterému rozumí jen on sám. Všechno musí být tak, jak on chce, jeho každodenní rituály musí být přesně naplánované, nemá rád změny a nečekané situace. Má strach z velkého množství lidí a z hluku. Vyžaduje stoprocentní péči od svých nejbližších. Tato péče připadla na Jody, která se o něj stará čtyřiadvacet hodin denně. Na výchovu a na zvládnutí Samových záchvatů je naprosto sama. Alex se raději věnuje práci a často nebývá doma. Co kdyby se musel o Sama postarat a být s ním sám? Není divu, že Jody došla trpělivost a Alexovi navrhla pauzu. Má se dát dohromady, vyřešit si svou minulost a zjistit, jaké jsou jeho priority. Pak se může vrátit.

Alex mě zpočátku děsně štval tím, že se synovi vyhýbal. Můžu říct, že se ho bál. Bál se, že cokoliv řekne nebo udělá, u něj vyvolá záchvat, který Alex nezvládne. Hledal výmluvy, jak s ním nebýt. Sice Sama evidentně rád má, ale neví, jak se k němu přiblížit, aby mu neublížil. Svou ženu Jody má rád taky, ale během osmi let, kdy se tak nějak společně starali o Sama, jí zapomněl říct, že ji rád má. Mají se rádi oba, pořád je mezi nimi láska, ale už neví, jak se k sobě přiblížit.

Navíc Alexe trápí pocit, že zavinil smrt staršího bratra. Tento pocit ho doprovází celý život a odráží se i na vztahu k Samovi. Je na Alexovi, aby trauma z dětství překonal a konečně se začal Samovi věnovat dřív, než bude úplně pozdě. Díky počítačové hře Minecraft se krůček po krůčku bude otec se synem sbližovat, ale rozhodně to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Nevím, jak bych se zachovala já, kdybych měla autistické dítě. Určitě to není jednoduché a člověk musí být neustále ve střehu, snažit se více své dítě vnímat a naslouchat mu, být mu nápomocný opravdu celý den. Nikoho ve svém okolí neznám, kdo by trpěl autismem, takže těžko říct.

Alex byl ve své podstatě dobrý táta, musel na to ovšem postupně přijít. Musel zjistit, že problém nemá Sam, ale on sám.

Autor čerpal ze své zkušenosti. Sám má autistického syna a díky hře Minecraftu se oběma otevřel nový svět. Keith Stuart je totiž novinář, který píše o počítačových hrách. I když poznamenává, že Zac (jeho syn) není Sam, některé zkušenosti do knihy vpasoval. Kniha působí velmi reálně, nepřišlo mi zde nic nepřirozeného (kromě toho, jak se Alex zpočátku choval). Moc se mi čtení líbilo, především to, jak se Alex i Sam postupem děje změnili, jak vyzráli, i když časová linka nebyla moc velká.

Minecraft. Svět, kde platí řád. To Samovi naprosto vyhovovalo. Díky hře se naučil hodně věcí, například nebát se a bojovat. Tuto hru jsem nikdy nehrála a nejspíš ani nebudu, ale díky autorovu barvitému popisu jsem pochopila princip hry. I Alex se hru naučil a spolu se Samem tak vytvořili skvělý tým.

Kniha je vážně dobrá. Tak dobrá, že vlastně na ní nevidím v podstatě nic negativního (už jsem zmiňovala, jak mě Alex štval?). Kniha bude na čestném místě v mé knihovně, protože si to místo zaslouží. Je to citlivě napsaný příběh o hledání sebe sama, o vztazích mezi rodiči a dětmi, ale také o přátelství.

Obálky
    

O autorovi
Keith Stuart pracuje jako novinář pro deník The Guardian, kde píše hlavně o počítačových hrách. V Guardianu se věnuje také hudbě, filmu a médiím a podílí se na tvorbě podcastu Tech Weekly. Žije v anglickém Sommersetu, je ženatý a má dva syny, kterým byla oběma diagnostikována porucha autistického spektra. Kluk z kostek je jeho první román. Překládá se do více než dvaceti jazyků a Keith Stuart v současné době pracuje na své druhé knize.

Napsáno pro Databázi knih